Zabít či nezabít? Nikdy jsem si nemyslela, že zrovna já nad tímhle budu uvažovat, já, která má všechno, rodinu, přátelé, lásku, peníze, blahobyt, klid a častý úsměv na tváři. Ale teď v ruce žmoulám kamínek a i já polemizuji nad touto otázkou, na mostě, pod kterým protéká naše velká řeka Vltava a napadají mě důvody, proč to udělat...
Nikdy jsem sebevrahy nechápala, vždy mi přišli jako sobci, co myslí jen na sebe a ne na pocity jiných, obzvláště své rodiny, když už nějakou mají, jenže teď i já přemýšlím, jestli ukončit svůj život jako mladá žena není lepší, než se na sebe a ostatní koukat, jak stárnou, jak se jejich i moje tváře a těla scvrkávají. Ovšem tuhle myšlenku za chvíli vypouštím, já přeci nemůžu vypadat nikdy špatně, pokud se tak nebudu chtít vidět a dokud se tak nebudu cítit. Beru si do ruky další kamínek...
Je to jinak, cítím prázdnotu, popravdě nevím co s ní, ani nevím, kde se tak náhle vzala, mám přeci vše, nebo ne? Co mi může v dokonalém světě chybět? Asi to bude slovo „mém“ světě, mám pocit, že jsem tu jen pro ostatní, ono, někoho tohle naplní, mě ale ne, spíše to působí opačně, vysává to ze mě všechnu energii. Nacházím další kamínek...
Radost ze života jsem ztratila již před léty a teď co? Jen se plahočím za snem jiných lidí, co říkají, že ze mě musí být doktor, právník, či milionář, tohle podle mě nemá smysl. Proč bych se já měla honit na sny někoho jiného? Stále jen dokolečka musím poslouchat příkazy a rady ostatních, mám dojem, že život nikam nevede, než jen do budoucnosti, jako mají všichni ostatní, co to znamená? Narození, škola, praxe, škola, práce, (mateřství), práce, důchod (?), smrt. V tomhle nevidím smysl a ani mě to nějak vábně neláká. Jenže když zemřu teď, přeskočím sice pár bodů, ale ten poslední mě stejně dostane, smrt totiž nikdo nezastaví, i když se vědci snaží, což je podle mě špatně. Ale říkám si, že jí nejsem přeci srab! Další kamínek do mé sbírky...
Koukám stále do vody, jak si teče, i ona má svůj osud předurčen a následuje ho bez řečí, někdy se rozbouří, ale pak zas uklidní a pokračuje dál svou cestou předurčenou. Přemýšlím, jestli my nejsme stejní jako voda, bouříme se, ale vždy se zas vracíme do svých koryt, chceme jít jinudy, ale silnější proud nás zase strhne zpět, jen výjimky jdou jinou cestou a dostanou se dál, kam chtěli, jiní zas nechávají vše jen osudu, ať si s nimi dělá, co chce. Ted jsem našla krásný oblázek, dávám ho do kapsy.
Možná, když se vážně snažíme, dosáhneme něčeho víc, než jen průměrnosti a stereotypu, ale bude chtít asi hodně velkou snahu, šikovnost a trpělivost a já se chci snažit a dokázat víc, než jiní. Házím kamínky do Vltavy a jdu domu, cestou hladím svůj nový oblázek v kapse, od teď mi přináší štěstí.
