Krev na rukou I.

Dostalo se mi úžasné a nevšední možnosti. Ať to zní, jak to zní, na týden jsem se mohla stát čímkoliv. Přemýšlela jsem, čím jsem si vždycky přála být a jaké povolání bych si chtěla vyzkoušet...?

Pán s dlouhými jemně zakroucenými vlasy v černém lesklém obleku mi podal jistou knihu, kde byla všechna povolání světa, nevybrala jsem si. „Všechno znám,“ řekla jsem a pozorovala, jak na jeho čele začíná vystupovat silná žíla, jako by říkala „Další zákazník, kterého nic nenadchne, na to mám fakt náladu!“ Pán se ale nevzdal a podal mi další knihu, černou tlustou se semišovým povrchem, když jsem ji otevřela, nechápala jsem, bylo tam zrcátko, podívala jsem se do něj a pak znova na pána v obleku, ten jen pokynul rukou, ať se dívám dál do zrcadla a přitom se šibalsky usmál. Podívala jsem se, tentokrát jsem se zakoukala pořádně, sledovala jsem svoje vlastní oči, jak těkají a čekají něco velkého a magického. Najednou zrcátko zčernalo a objevila se na něm bílá skvrna. „Co to znamená?“ zeptala jsem se muže a stále koukala na bílou skvrnu na černém povrchu. „Touha po změně. Možnost nápravy. Tvoje touha,“ odpověděl mi, z kabely vytáhl prospekt a podal mi ho. „Přeješ si být anděl smrti, prosím, buď si jim, ale konej vše s co nejvyšší opatrností. Dlouho jsem tu nikoho s takovým povoláním neměl. Buď opatrná a přečti si ty listy. Sbohem.“ A odešel. Trochu narychlo, ale budiž.

Příručka mluvila jasně, můžeš zabíjet jen lidi, kterým vyprchal čas. Čas nemají napsané někde na čele, nejsou to vlastně vůbec čísla, nýbrž barvy, umírající kolem sebe vyzařují modrou barvou. Zbytek jsem jen tak prolétla očima, popřát duši mrtvého šťastnou cestu a poslat ho tam kam patří, to se prý pozná podle toho, když má na rukou okovy, s těma jde do pekla, když je nemá, narostou mu křídla a on může odletět do ráje nebeského. Nic těžkého na pochopení. A samotné „zabíjení“? Třikrát se poklepe onu člověku na levé rameno, pak se jen čeká, jaká smrt si ho najde.

Musela jsem hned běžet ven a vidět to na vlastní oči, jestli to vážně funguje. Procházela jsem ulicemi a rozhlížela se kolem sebe, hledala jsem modrá světla, ale žádná jsem prozatím neviděla, ani opilý bezdomovec ležící před Karlovým mostem neměl modrou záři. „To dneska nikdo nechce umřít snad?!“ žbleptla jsem si pro sebe. „He wants to jump! He’s crazy! Somebody he...“ Zbytek jsem už křičícímu Angličanovi nerozuměla, ale ani jsem nemusela, konečně jsem se dočkala. Došla jsem na místo, odkud mladík běžel, nebylo těžké najít sebevraha na Karlově mostě, dorazila jsem k masivnímu houfu slátanin všech národností a náboženství. Zavěšen na jedné ze soch visel mladík a každou chvíli se hodlal pustit, lidi ho s úžasem pozorovali a Japonci si jej fotili, nadšení umělci. Zvláštní bylo, že kolem mladíka zavěšeného na soše nebylo opět žádné modré světlo, ale bylo u muže, co stál vedle něj, dlouho jsem neváhala a procpala jsem se davem až k němu, natáhla jsem ruku, ještě poslední zaváhání, ale přemohla jsem ho a poklepala mladíkovi na jeho levé rameno, poprvé, podruhé a potřetí, divila jsem se, že to ani nezaregistroval. Vystoupila jsem zase z houfu čumilu a dívala se zpovzdálí, co se bude dít dál. Já bych to popsala jako neuvěřitelnou shodu okolností, mladík na soše se rozhoupal a chtěl z ní zase slézt, když už visel na její paži a byl jednou nohou v bezpečí, socha sebou trhla, mladík skočil na most, ale socha se už neudržela a svalila na muže s modrou září, všichni od muže pod sochou uskočili, nebylo proč ho zachraňovat, jeho duše se už pohupovala vedle mě a koukala na mě svýma mrtvýma zneklidňujícíma očima, na rukou měl totiž pouta. „Je mi líto, ale budu tě muset poslat tam dolů,“ řekla jsem mu a byla jsem i za něj trochu smutná, mohlo mu být kolem třicítky, ještě tu mohl nějaký čas být, ale má holt smůlu. Věděla jsem, že patří dolu, ale jak ho tam dostat? Žádný výtah tam podle mě nevedl, ani nic podobného, naštěstí jsem dlouho nemusela přemýšlet, pro muže si přiběhly malé pekelné zrůdičky, které ho vzali za řetězy a stali pod zem. „Ha, tak to by bylo,“ skoro až jsem si oddychla, jako kdyby to byl test z matematiky. Stmívalo se, rozhodla jsem se, že půjdu domu. Cestou jsem ještě nechala zakopnout jednu starší dámu o nic a spadnout pod tramvaj a bezdomovce na infarkt, někteří by řekli - vydařený den, někteří – kruté.

Strčila jsem klíček do zámku a otočila jim, otevřela jsem dveře do našeho bytu a vešla, zula si boty, sundala bundu, omyla ruce a šla se podívat do kuchyně, odkud na mě už volala mamka. „Sakra,“ řekla jsem, když jsem uviděla její smějící se tvářičku a drobnou postavu, kolem níž se linula modrá záře...

(pokračování příště?)