Krev na rukou I.
Pán s dlouhými jemně zakroucenými vlasy v černém lesklém obleku mi podal jistou knihu, kde byla všechna povolání světa, nevybrala jsem si. „Všechno znám,“ řekla jsem a pozorovala, jak na jeho čele začíná vystupovat silná žíla, jako by říkala „Další zákazník, kterého nic nenadchne, na to mám fakt náladu!“ Pán se ale nevzdal a podal mi další knihu, černou tlustou se semišovým povrchem, když jsem ji otevřela, nechápala jsem, bylo tam zrcátko, podívala jsem se do něj a pak znova na pána v obleku, ten jen pokynul rukou, ať se dívám dál do zrcadla a přitom se šibalsky usmál. Podívala jsem se, tentokrát jsem se zakoukala pořádně, sledovala jsem svoje vlastní oči, jak těkají a čekají něco velkého a magického. Najednou zrcátko zčernalo a objevila se na něm bílá skvrna. „Co to znamená?“ zeptala jsem se muže a stále koukala na bílou skvrnu na černém povrchu. „Touha po změně. Možnost nápravy. Tvoje touha,“ odpověděl mi, z kabely vytáhl prospekt a podal mi ho. „Přeješ si být anděl smrti, prosím, buď si jim, ale konej vše s co nejvyšší opatrností. Dlouho jsem tu nikoho s takovým povoláním neměl. Buď opatrná a přečti si ty listy. Sbohem.“ A odešel. Trochu narychlo, ale budiž.
Příručka mluvila jasně, můžeš zabíjet jen lidi, kterým vyprchal čas. Čas nemají napsané někde na čele, nejsou to vlastně vůbec čísla, nýbrž barvy, umírající kolem sebe vyzařují modrou barvou. Zbytek jsem jen tak prolétla očima, popřát duši mrtvého šťastnou cestu a poslat ho tam kam patří, to se prý pozná podle toho, když má na rukou okovy, s těma jde do pekla, když je nemá, narostou mu křídla a on může odletět do ráje nebeského. Nic těžkého na pochopení. A samotné „zabíjení“? Třikrát se poklepe onu člověku na levé rameno, pak se jen čeká, jaká smrt si ho najde.
Musela jsem hned běžet ven a vidět to na vlastní oči, jestli to vážně funguje. Procházela jsem ulicemi a rozhlížela se kolem sebe, hledala jsem modrá světla, ale žádná jsem prozatím neviděla, ani opilý bezdomovec ležící před Karlovým mostem neměl modrou záři. „To dneska nikdo nechce umřít snad?!“ žbleptla jsem si pro sebe. „He wants to jump! He’s crazy! Somebody he...“ Zbytek jsem už křičícímu Angličanovi nerozuměla, ale ani jsem nemusela, konečně jsem se dočkala. Došla jsem na místo, odkud mladík běžel, nebylo těžké najít sebevraha na Karlově mostě, dorazila jsem k masivnímu houfu slátanin všech národností a náboženství. Zavěšen na jedné ze soch visel mladík a každou chvíli se hodlal pustit, lidi ho s úžasem pozorovali a Japonci si jej fotili, nadšení umělci. Zvláštní bylo, že kolem mladíka zavěšeného na soše nebylo opět žádné modré světlo, ale bylo u muže, co stál vedle něj, dlouho jsem neváhala a procpala jsem se davem až k němu, natáhla jsem ruku, ještě poslední zaváhání, ale přemohla jsem ho a poklepala mladíkovi na jeho levé rameno, poprvé, podruhé a potřetí, divila jsem se, že to ani nezaregistroval. Vystoupila jsem zase z houfu čumilu a dívala se zpovzdálí, co se bude dít dál. Já bych to popsala jako neuvěřitelnou shodu okolností, mladík na soše se rozhoupal a chtěl z ní zase slézt, když už visel na její paži a byl jednou nohou v bezpečí, socha sebou trhla, mladík skočil na most, ale socha se už neudržela a svalila na muže s modrou září, všichni od muže pod sochou uskočili, nebylo proč ho zachraňovat, jeho duše se už pohupovala vedle mě a koukala na mě svýma mrtvýma zneklidňujícíma očima, na rukou měl totiž pouta. „Je mi líto, ale budu tě muset poslat tam dolů,“ řekla jsem mu a byla jsem i za něj trochu smutná, mohlo mu být kolem třicítky, ještě tu mohl nějaký čas být, ale má holt smůlu. Věděla jsem, že patří dolu, ale jak ho tam dostat? Žádný výtah tam podle mě nevedl, ani nic podobného, naštěstí jsem dlouho nemusela přemýšlet, pro muže si přiběhly malé pekelné zrůdičky, které ho vzali za řetězy a stali pod zem. „Ha, tak to by bylo,“ skoro až jsem si oddychla, jako kdyby to byl test z matematiky. Stmívalo se, rozhodla jsem se, že půjdu domu. Cestou jsem ještě nechala zakopnout jednu starší dámu o nic a spadnout pod tramvaj a bezdomovce na infarkt, někteří by řekli - vydařený den, někteří – kruté.
Strčila jsem klíček do zámku a otočila jim, otevřela jsem dveře do našeho bytu a vešla, zula si boty, sundala bundu, omyla ruce a šla se podívat do kuchyně, odkud na mě už volala mamka. „Sakra,“ řekla jsem, když jsem uviděla její smějící se tvářičku a drobnou postavu, kolem níž se linula modrá záře...
(pokračování příště?)
Veronika Tikalová
Pozvánka: Aktuální změny v legislativě týkající se SVJ/ BD a představení projektu Sousedé
PRAHA – Ve čtvrtek 10. března v 17:00 se v Národní technické knihovně pořádá seminář na téma Aktuální změny v legislativě, které se týkají velkého počtu osob žijící v SVJ nebo BD. Akci pořádá internetový projekt Sousedé.cz
Veronika Tikalová
Výlet: Milešovka na kole
Když nemůžeš, tak ještě přidej! – Nic jiného se při výšlapu Milešovky říct nedá, obzvláště když jedete na kole...
Veronika Tikalová
Food Festival města Jičín
Dobré jídlo, pití, zábava, krásné prostředí - to vše nabízí food festival v Jičíně, který proběhně 23. května 2015 v Zámeckém parku města Jičín. Krom občerstevní se mohou návštěvníci těšit na módní přehlídku a show Na stojáka.
Veronika Tikalová
Svatební dny 2015
Ve dnech 16. a 17. ledna se konal již pátý ročník pražského veletrhu Svatební dny v hotelu Clarion na Praze 9. Jakožto příznivec svateb jsem se musela zúčastnit :)
Veronika Tikalová
Moje krásná svatba - Svatební šaty 2015
S novým rokem přicházejí změny, móda není žádnou výjimkou, stejně jako tak svatby, svatební šaty, výzdoba, drobnosti, vše je nové! A letošní svatby budou v něžných barvách. Mentolová, jemně růžová budou vládnout, samozřejmě ani letos se nezapomíná na fialovou, ať je v jakýchkoliv odstínech. Svatební šaty pro rok 2015 se moc od těch loňských neliší, stále přetrvává krajka a to jak na šatech, tak na bolerku, či saku. Velkou změnou jsou záda, ta zůstávají holá. Pro tento článek jsem vybrala několik top návrhářů, jejichž šaty mě jak se říká dostali...
Veronika Tikalová
Přestup v Tchaj-peji
Cestou do Sydney jsme si mohli vybrat, kde chceme přestoupit, nakonec nás zaujal přestup na Tchajwanu ve městě Tchaj-pej. Na první cestě jsme měli přestup 14 hodin a na cestě zpět dokonce 17 hodin, což na průzkum města stačí až až. Po dlouhém letu z Frankfurtu na Tchaj-pej jsme byli nejšťastnější, že jsme mohli vylézt a pořádně se protáhnout, umýt se, vyčistit zuby a vzpamatovat se. Určitě bych ocenila nějaký návod, co všechno na letišti obstarat a co ve městě dělat, proto článek budu psát jako takový menší návod, co a jak.
Veronika Tikalová
Moje krásná svatba - zpestření
Žijeme ve světě, kde je nutné stále oživovat a něčím překvapovat. Nikdo z nás nemá rád nudu a je rád, když dokáže rozesmát či potěšit přátelé kolem sebe. To stejné platí i o svatebním dnu, který musí být perfektní a nikdo by se neměl ani minutu nudit.
Veronika Tikalová
Již neumíme jíst
Je 21. století a my již neumíme jíst. Každý nám jen do hlavy vsouká podobné definice jako „Jste to co jíte“, „Když to sníš tak přibereš kilo, dvě, tři,...!“ Naučili jsme se naslouchat okolí a zapomněli poslouchat naše tělo. „To jsou bílkoviny, sacharidy, tuky, vitamíny, to tělo potřebuje ne chuť“, říká se obdobně v Matrixu. Něco na tom bude, ale nic se nesmí přehánět. Stačí se jen umět ovládat.
Veronika Tikalová
České Švýcarsko
Je zvláštní, že většina Čechů neustále cestuje do zahraničí, aby poznali okolní "světy", ale kolik vlastenců zná opravdu Českou republiku? My se s pár kamarády rozhodli, že máme ještě moc mladé kosti na to vysedávat u moře a že České hory známe jen z lyží, tak si vyrazíme do Českého Švýcarska na menší průzkum. Vzali jsme krosny, stany, spacáky, psa a vyrazili jsme!
Veronika Tikalová
Pozvánka: Módní přehlídka Laary Faary
PRAHA – V sobotu 24. listopadu se v klubu Jazz Republic uskuteční módní show, jenž pořádá agentura T-Models společně s návrhářkou salónu Laary Faary Petrou Kubcovou. Diváci se mohou těšit nejen na krásné outfity, modelky a modely, ale také na hudební vystoupení.
Veronika Tikalová
Překvapení zubařovo
Návštěvy zubaře opravdu nemám ráda, obzvláště když vím, že mě něco bolí... A právě před měsícem jsem měla to „štěstí“, že mi začala růst osmička a to tak bolestně, že jsem mohla jíst jenom kaši a polévky – prostě tekutá strava. A ještě ke všemu jsem nemohla zavřít pusu, jak byla ta mrcha osmička nateklá.
Veronika Tikalová
Budapešť dokáže okouzlit
O loňských prázdninách jsem byla s přítelem na náštěvě v Maďarsku, přímo v hlavním městě Budapešť a musím uznat, že mě naprosto okouzlila. Krásné památky, přijemní lidé, i když někdy trochu otravní prodejci... Jejich trhy s čerstvou zeleninou a ovocem mě nadchly! Vždy jsem na nich načerpala novou energii. Jídlo, doprava ani oblečení mi nepřišli nijak předraženy, jako u nás v ČR. Jediné, co mi chybělo bylo nějaké náměstí podobné našemu Václavskému, ano mají Vaci ut, ale to není ono.
Veronika Tikalová
Maturita jako po másle
Vím, že téma maturita není teď zrovna aktuální, i když mám pocit, že se řeší pořád, protože někdo si stále vymýšlí nesmysly a pořád by ji měnil... Ale letošní maturanty bych chtěla trochu uklidnit mým příběhem s maturitou. Maturitou nás strašili už od září. V březnu nás začali utěšovat, že to zvládneme...
Veronika Tikalová
Proč jsou mladí lidé vulgární?
Podle mě je otázka položená špatně, copak starší lidé nikdy nepoužili slova, která spadají do kategorie „vulgární“? Jestli ne, tak naši přátelé, kterým je kolem čtyřiceti let, jsou ještě mladíci. Ale ano, nebudeme si nalhávat, mladí lidí mluví častěji vulgárně, než babičky.
Veronika Tikalová
Koření "Žárlivost"
Žárlivost může a nemusí být zdravý faktor vztahu, ovšem zaručeně to bývá kořením do vztahu. A považme, co by byl steak bez koření? Jen ugrilovaný flák masa, bez zajímavé a vábivé chuti.
Veronika Tikalová
Peníze si nekoupíš
Money, money, money, must be funny, in the rich mans world... ano, ve světě boháčů musí být zábava, mohou si totiž koupit vše, co chtějí, i nechtějí. Někdo mi jednou tvrdil, že peníze nejsou v životě to nejdůležitější, že tu jsou důležitější věci, jako například vzdělání, láska, zdraví a přátelství... Dobře, možná jsou ty věci velmi důležité, ale...
Veronika Tikalová
Jiný pohled
Někdo to nechápe, někdo nechce. Zkuste se nad tím aspoň trochu zamyslet. Já jen doufám, že to není jedno všem. Tohle je můj pohled na věc.
Veronika Tikalová
Milá slečno, aneb hodní lidé nepíší…
Říct svůj názor je daleko složitější, člověk by řekl, že v dnešní době to bude právě naopak, ale světe div se není tomu tak. Jednoho krásného dne jsem si sedla za svůj notebook a na facebooku mi přišla zpráva od kamarádky s odkazem na její blog na IDNES.cz, říkala jsem si, že bych to taky mohla zkusit, protože psát mě baví...
Veronika Tikalová
Školní nenávist
Jsem studentkou třetího ročníku střední školy reklamní tvorby ano, je to soukromá škola, ale já jsem s ní celkem spokojená, dokonalá škola podle mě prostě neexistuje. Lidé, co dodělali školu, se diví nám – studentům-, proč pořád nadáváme na školu, učení a státní maturity.
Veronika Tikalová
Smysl života?
Peníze, rodina, láska, práce, zdraví, pomoc, jídlo, pití, zvířata... všechno to může být smyslem života. Každý se na svět dívá jinýma očima, někdo na něj pohlíží jako na něco co musí přetrpět, druhý na něj kouká jako na příležitost k tomu si něco pořádně užít. Však se taky říká, že někdo si ten život umí užít a někdo holt ne.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 24
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1047x