Veronika Tikalová

Výlet: Milešovka na kole

28. 06. 2015 9:06:00
Když nemůžeš, tak ještě přidej! – Nic jiného se při výšlapu Milešovky říct nedá, obzvláště když jedete na kole...

Když jsem si zjišťovala, jak se dostat na Milešovku, naši největší horu v Českém středohoří, dostávalyo se mi hrozivých recenzí typu – Tam na kole jede jenom blázen! Je to pro masochisty! - A jak jinak, přesně to mě láká, dostat se někam, kam to jen tak nejde. Aneb čím méně vyšlapaná cestička, tím větší sranda :)

Vyjížděla jsem z Lovosic a v Malých Žernosekách se napojila, jak se říká, na modrou, která mě dovedla až pod Milešovku do Velemína. Mimochodem, Oparenské údolí, kterým modrá trasa vede, je úžasné útočiště před sluncem a vedrem v letních dnech. Ale zpátky k příběhu, když jsem se dostala do Velemína a uviděla Milešovku zblízka, naprázdno jsem polkla a v duchu si řekla, že tohle asi nedám. Ale najeto jsem měla okolo 10 kilometrů a ta úžasná představa, že to dokážu, mě dala opět do pohybu. Věděla jsem, že na vrchol Milešovky to bude okolo čtyř kilometrů, což není tak hrozné, i kdybych kolo celou dobu měla vést vedle sebe. První cca tři kilometry výšlapu byly opravdu pohodička. Svůj bicykl jsem pár metrů vedla a pak na něj zas na chvíli nasedla. Kdybych byla pořádný cyklista, co nevyráží jen jednou měsíčně na kolo se psem, tak si myslím, že bych neměla problém být stále v sedle...

Problém se objevil až na posledním kilometrů. Jedna skupinka turistů mě dokonce zastavila se slovy, že jsem blázen, že tohle by si netroufli a doporučovali mi nechat kolo dole pod kopcem. Až po pár metrech jsem pochopila, proč mi to radili. Cesta se opravdu zhoršila a tento poslední kilometr jsem šla skoro 40 minut. Nejenom, že jsem kolo tlačila, ale v některých úsecích jsem ho dokonce nesla na rameni, protože cesta byla absolutně neprůjezdná. Všude se tyčily velké kameny, kořeny a další překážky, které dotvářely už tak nerovnou cestičku. Přibližně každých 10 vyšlapaných metrů, jsem oslavovala kratší pauzičkou, ale ani ta nebyla pořádně možná. Všude okolo lítala spousta much a mušek. A ti byli snad ještě protivnější než samotný výšlap.

Nevýhodou Milešovky je, že nevidíte nic než les a strmou cestu nahoru či dolu, tudíž nevíte, jak vysoko jste a kolik metrů vám zbývá k vrcholu. Přiznám se, že chvílemi jsem to chtěla i vzdát, ale podle tachometru jsem věděla, že mi zbývá již pár posledních metrů a že to musím už zvládnout! Vzala jsem tedy opět kolo na rameno a šla jsem.

Nejkrásnější okamžik nastal, když jsem spatřila kamennou zeď a nebe, které symbolizovalo konec této šílené štreky. Vyšlapala jsem tedy posledních pár metrů a na tváři se mi objevil obrovský úsměv a v nohou křeč. Šla jsem se podívat, jestli to za to vůbec stálo. A věřte, že stálo. Čekal mě jeden z nejkrásnějších výhledů vůbec.

Těšila jsem se na cestu dolů a doufala, že červená trasa bude lepší. No, nebyla :)
Nejsem blázen, abych si užívala adrenalin a čekala jaký kámen či kořen mě překvapí a shodí z kopce. Takže jsem radši kolo opět vedle a opět i nesla, protože mi ho bylo líto. Neustále hopsalo mezi kameny a to tak, že chvílemi jsem měla dokonce pocit, že se těmi ránami rozpadne. Ale šlo to alespoň rychleji. Ačkoliv touto cestou bych nahoru jet nechtěla, cesta se mi zdála ještě hůř průjezdná než předchozí modrá.

Na závěr bych chtěla říct, že předchozí recenze měly pravdu. Na Milešovku na kole jede jen blázen. Ale blázen, který je na vrcholu nejšťastnějším člověkem. Protože takový výkon je obdivuhodný a člověk si může říct - dokázal jsem to! Plus si myslím, že po této hoře vás již žádný český kopeček nepřekvapí. A navíc, jen silné vzpomínky přetrvávají.

Zvyšte článku karmu!
Autor: Veronika Tikalová | | karma: 15.12 | přečteno: 857 ×
Facebook Twitter Google Plus

Diskuse

Vstoupit

V diskusi je 2 příspěvků.
Poslední z 28. 6. 2015, 11:30

Poslední články autora
PŘEJÍT NA ÚVODNÍ STRÁNKU iDNES.cz